.. Neoliberální síly využívají nástupu Tonyho Blaira ke kormidlu Evropské rady (ER) na nadcházející půlrok. Blair zde již minulý týden začal vyvolávat iluze. Lidem je třeba vysvětlovat, oč jde. Za jeden z důvodů modernizace Blair uvádí, že v EU je nyní kolem 20 miliónů nezaměstnaných. Nepřipouští však krizi systému, ale jen krizi vedoucích osobností v něm. Jde mu především o další liberalizaci v návaznosti na tzv. lisabonskou strategii. Lpí na směrnici o službách (Bolkesteinův dokument), na regulaci pracovní doby, na vyšší konkurenceschopnosti i na úkor sociálních potřeb. Jeho sobecký přístup k rozpočtu EU (2007 - 2013) je dalším výrazem těchto záměrů. Po vzoru Margaret Thatcherové rozbíjí odbory, vše chce poměřovat dopadem na konkurenceschopnost, usiluje vytvořit transatlantický trh bez jakýchkoliv překážek atd.

Odboráři Horst Schmitthenner a Hans J. Urban z německého IG Metall, jakož i profesor Frank Deppe z Univerzity v Marburgu řekli, že probíhající deregulace nejsou ničím jiným, než rozbíjením sociálního modelu, podkopáváním výdobytků pracujících v Evropě. Když Blair mluví o politické integraci EU, i tehdy myslí především na trh, na tržní integraci. Zatímco dříve (za existence evropských socialistických zemí) kapitalistický stát byl nucen zaručovat sociální výdobytky pracujících, dnes je iniciativně demontuje. Využívá k tomu samozřejmě i roztříštěnosti levicových sil a odborů. Od hospodářské krize v roce 2001 evropské vlády přichází s heslem reformy sociálního systému, ovšem tato reforma zasahuje právě pracující. Ve Švédsku, Nizozemsku a Dánsku je sociální demontáž menší, v zemích Středomoří a Německu výraznější, nejhůř jsou na tom bývalé socialistické státy. Velkokapitál se pod různými záminkami léčí na úkor lidí práce. Dosahovat vyšší zaměstnanosti v této situaci bude velmi obtížné. Zaměstnanci jsou též nuceni, aby si více přispívali na příští důchody. V Německu se odbory začaly politizovat, budou mít však co dělat, aby společně s levicovými stranami dosáhly uzákonění penzí na úrovni 48 % konečné mzdy, kterou člověk pobírá.

V EU platí filozofie zvyšování konkurenceschopnosti a snižování nákladů, tedy fundament "lisabonské strategie". Odvíjí se od toho i návrh příštího rozpočet EU. To ovšem není v souladu s výsledky referend ve Francii a v Nizozemsku. Před několika dny byly ve Francii zveřejněny poreferendové výsledky veřejného mínění lidí do 30 let. 87 % dotázaných si myslí, že EU musí mít výrazný sociální rozměr a 67 % se vyslovilo za nové sjednání evropské ústavní smlouvy. Francouzští komunisté a odboráři zdůraznili, že velký antiliberální proud, který se nyní v EU formuje, bude mít smysl a konkrétní výsledky jen tehdy, když vtáhne do sebe v celé EU nejširší vrstvy občanů, kterým není cizí vlastní osud a ani osudy jiných. Před referendem vzniklo ve Francii kolem dvou tisíc místních občanský výborů, v nichž byly aktivisté levicového zaměření, včetně odborníků na různé oblasti života. Lidé k nim chodili pro názory a mnozí s textem evropské ústavní smlouvy v ruce kladli konkrétní otázky, co znamená ta nebo ona formulace a jaký je její pravý smysl. Chce snad někdo tvrdit, že nevěděli, proč hlasovali NE ? Toto hnutí sociálního odporu však nijak nepolevuje ani teď. Naopak, po referendu vzniklo ještě více takových výborů. Vysvětlují lidem, co znamená odmítnutí ústavní smlouvy a co je třeba dělat dál, aby se věci v EU měnily k lepšímu, aby sociální spravedlnost nebyla jen deklarovaným heslem, ale reálnou veličinou, kterou musí velkokapitál a jeho zastánci respektovat. Francouzští aktivisté ne náhodou připomínají revoluční hodnoty komunardů: svoboda, rovnost bratrství.

K těmto myšlenkám se vrátila 24.-25.6.tr. rovněž pařížská konference evropských levicových organizací, odborů a dalších politických a občanských sil. V závěrečné deklaraci se vyslovila proti neoliberalismu a válce. Tuto návaznost je třeba nyní rozvíjet ve všech zemích EU. Mobilizovat masy k dalšímu odmítnutí současné evropské ústavní smlouvy. Bylo by historicky neodpustitelnou chybou levice, kdyby se teď nesnažila sjednocovat síly, rozšiřovat své řady o nové spojence, kdyby neposilovala svou akční jednotu v tak příhodné politické situaci. Lidová a občanská jednota může získat většinu lidí pro boj proti neoliberalismu. Jen tak lze překonat krizi EU, která si vybrala trh za svůj idol a tajná ujednání za svou liturgii. Levice, odbory a občanské organizace mají jasnou alternativu: chtějí EU založenou na sociálních, demokratických, mírových, ekologických a rovněž feministických principech solidarity lidových mas. Chtějí EU demokracie a ne byrokracie. Solidaritě je však třeba dát nové impulsy, novou politickou a sociální dynamiku od místní úrovně až po celoevropskou a posilovat též její celosvětový rozměr.

V rámci EU to konkrétně znamená: odmítnou směrnici o službách, jakož i směrnici o pracovní době. Nahradit je novými směrnicemi s rostoucí rolí sektoru veřejných služeb a se stanovením důstojné pracovní doby v zájmu lepších pracovních i životních podmínek. Dále je třeba rozvíjet ve všech zemích EU petiční hnutí s požadavky základních změn v politice EU. Jde o spravedlivější rozdělování bohatství, boj proti nezaměstnanosti, sociální nejistotě a vylučování, o ochranu životního prostředí, o změnu dosavadní orientace Evropské centrální banky a Paktu stability a růstu, o ochranu a rozvoj veřejných služeb, skutečnou rovnost mužů a žen, respektování práv pracujících imigrantů, o vyšší standardy a záruky lidských práv a osobních svobod vůbec. Významné místo v tom má posílení spolupráce lidu západoevropských a východoevropských zemí za zlepšování materiálních a politických podmínek, včetně vyšších rozpočtových a jiných dotací chudším zemím v rámci EU. Taková alternativa vyžaduje též odmítnout diskriminaci, rasismus a patriarchální dominanci. A nepochybně říct rozhodné NE logice války a militarismu.

Tyto cíle jsou reálné, pokud lidé budou o nich otevřeně diskutovat a na co nejširší úrovni přijímat konkrétní závěry, návrhy, doporučení a trvat na nich. Z toho by měl poté vzejít text Manifestu nebo Charty nových sociálních, demokratických a ekologických práv pro celou EU. Měl by být posouzen a schválen na Evropském sociálním fóru (ESF) v dubnu 2006 v Athénách a první kontury této lidové koncepce by měly být již jasnější na přípravných akcích ESF v Istanbulu (23.-25.9.tr.), jakož i na mezinárodním setkání pořádaném italskými organizacemi 12.-13.11.tr. v Římě. Nutno využít rovněž akce protestu proti Světové obchodní organizaci (WTO) v Ženevě (15.10.tr.) a při konání summitu EU 15.12.tr. atd. Výsledek a duch athénského ESF by měl být základem nové strategie EU a jejích zásadních dokumentů, příští ústavu EU nevynímaje.

Tyto otázky znovu posoudila i zmíněná bruselská konference, na níž se z poslanců za KSČM zúčastnili Věra Flasarová a Miloslav Ransdorf. Účastníci se shodli i v tom, že levice musí nyní vyvíjet soustředěný nápor na sbližování sociálních systémů starých a nových členských zemí EU směrem k vyšším standardům.


Brusel 30.6.2005